Kalichovitou báň dům získal při přestavbě v letech 1570 až 1580. Vysoká je 20 metrů s čtyřmetrovým průměrem, takže by se do ní vešlo přes 300 hektolitrů vína. Unikátní věž nemá v České republice obdoby, podobné konstrukce se vzácně dochovaly v Německu, Nizozemsku či Belgii.

Provedený průzkum prokázal, že dřevo pro krov věže bylo káceno v zimě na přelomu let 1568 a 1569. To znamená, že konstrukce přestála 450 let bez zásadní proměny. V průběhu času ji však poškodily nesystematické stavební zásahy – například malované stropy byly zavěšeny na ocelové profily uložené na zdivo, což znamenalo vyřezání pozednic. Proto je třeba nově svázat věnec pod věží a uvést do původního stavu vše, co bylo dříve poničeno. Jinak se ale do téměř půl tisíciletí starého krovu zasahovat nebude. Věž ve tvaru kalicha je připomínkou litoměřické vinařské tradice. Unikátní věž nemá v Česku obdoby a také v Evropě je podobných konstrukcí zachováno velmi málo

Jak vznikla myšlenka dopravit dřevo po vodě

Plášť kalicha tvoří zahnutá žebra z jednoho kusu masivu, vyskládaná do konstrukce připomínající kostru lodě. Při prohlídce klasicistního krovu bylo zjištěno, že jeho prvky obsahují dlaby, které do konstrukce nepatří. Odborníci došli k závěru, že jde o vysekané vorové žabky, což signalizovalo, že předci použili plavené dříví. Tohle zjištění iniciovalo myšlenku použít k opravě také dřevo z vorů plavených po řece.

Dřevo plavené po řece nebo máčené v rybníku jsou technologie používané dnes jen zcela výjimečně. Dům Kalich nepochybně je významný, a navíc k ojedinělému postupu obnovy jeho vyhlídkové věže dochází ve výjimečném roce oslav 800 let města Litoměřice, které celou akci významně podpořilo.

Podstatou zvolené mokré cesty úpravy dřeva je postupné vyluhování některých živin proudící vodou. Dřevo pak lépe odolává dřevokaznému hmyzu a zůstává pružné. Stojatá kalná voda zase slouží jako penetrace a zpevňuje povrch dřeva. Při obou postupech získává dřevo žádoucí vlastnosti, které nové stavbě zajistí dlouhou trvanlivost. Podrobněji vše vysvětluje Zdeněk Oravec, majitel realizační firmy Tesařství Čenda: „Mokrou cestou úpravy dřeva v proudící vodě se postupně vyluhují škrob a cukr, které lákají dřevokazný hmyz. O takové dřevo by už například tesařík neměl mít zájem. Zároveň by dřevo mělo máčením ztratit přirozené pnutí, takže by nemělo praskat a kroutit se. Díky těmto přednostem stálo za to absolvovat náročný proces – velmi složitý jak po stránce technické, tak legislativní.” Stojatá kalná voda slouží jako penetrace a zpevňuje povrch dřeva. Mokrou cestou úpravy dřeva ve vodě se též postupně vyluhují škrob a cukr, které lákají dřevokazný hmyz

Sehnat dřevo byl oříšek

Napodobena bude nejen původní technologie stavby, ale použity budou také stejné druhy dřeva. Dříve lidé dobře věděli, kam které dřevo patří a proč. Pružné jedlové dřevo používali na krokve, kdežto po tvrdém houževnatém dřevě z modřínu nebo listnatých stromů sáhli v případě pozednic. Dřevo z dubu a jasanu jim zase sloužilo na výrobu kolíčků na spoje do krovů.

V případě věže Kalich proto bylo podmínkou číslo jedna sehnat původní dřevinu – jedli bělokorou. V českých lesích je v současnosti zastoupena pouze jedním procentem, proto se jevilo jako zázrak, když se ji podařilo zajistit v lokalitě u Luckých Chvalovic ve Středočeském kraji. Těžba proběhla v polovině ledna 2019, poté byly kmeny odkorněny a tesaři pana Oravce se mohli pustit do stavby vorových tabulí.

Hurá na vodu!

Pro technologický postup máčení v mrtvé rybniční vodě, byly vyrobeny čtyři vorové tabule o rozměrech 4 × 2 metry, spojované rádlovacím drátem. Koncem dubna 2019 byly ponořeny do rybníka v obci Zahořany, asi sedm kilometrů od Litoměřic. Strávily tam šest měsíců, aby se dřevo dostatečně napenetrovalo kalem a bylo možno jej použít v místech styku se zdivem.

Jiný technologický postup mělo plavení dřeva v živé vodě, po řece Labi. Připraveno bylo pět vorových tabulí v různých délkách – předák 8 metrů, slabák 4 metry, třeťák 6 metrů, čtvrťák 6 metrů a zadák 8 metrů. Jedlové, modřínové, smrkové, dubové a jasanové kmeny byly svázány dobovým způsobem, pouze nedostatkové houžve byly nahrazeny provazem (dráty by na divoké vodě při nárazu do kamení praskaly). „Houžve se v těchto suchých letech nedají sehnat, a tak jsme použili lana. To však byl na vorech jediný novodobý prvek, ostatní bylo vytvořeno původní technologií,” upozorňuje Oravec.

Do řeky se vory ukládaly začátkem května 2019, a to pod jezem v obci České Kopisty. Svázané zde čekaly až do 9. srpna 2019, kdy bylo dřevo za doprovodu armádních člunů a za přihlížení desítek lidí plaveno po řece až do Litoměřic. Po Labi bylo plaveno pět vorových tabulí v různých délkách – předák 8 metrů, slabák 4 metry, třeťák 6 metrů, čtvrťák 6 metrů a zadák 8 metrů

Samotnému plavení předcházely přípravné práce. „Vorové tabule jsme převezli na kotviště, kde byly seřazeny do pramene,” popisuje postup Zdeněk Oravec a pokračuje: „Délku měl dvaatřicet metrů, což dohromady s ponořenými vesly dělalo čtyřicet metrů. Vor řídil plavec pan Jankovský, který má vrátenský patent, tedy něco jako řidičák na vor. Pod jeho dozorem jsme provedli pramenem několik manévrů, abychom byli na plavbu připraveni. Například jsme vyzkoušeli brzdu či plavbu proti proudu, která nás cestou čekala.”

V souladu s dobovou technologií byly na předáku nožice s usazenými rudlaty, tedy řídicími vesly. Na zadáku byla opačina, což je veslo, které se používá, když se pramen potřebuje dostat do boku. Na zadáku pak byl osazen šrek pro brzdění pramenu (při šrekování se štíhlý kmen vsune do díry ve voru a zapře se o dno řeky). Na středním voru nechybělo ohniště – rovněž původní prvek. „Vory plující v noci musely bývat osvětlené,” doplňuje tesař.

Čistě historický ráz však přece jen něco narušovalo, a to dva benzinové motory. „Předák vorové tabule jsme museli osadit závěsným pohonem, protože podle současného plavebního řádu se v řece nesmí pohybovat volně plující plavidlo,” krčí rameny Oravec.

Plavbu vorů po celé trase sledovali diváci a velký dav voraře přivítal na Lodním náměstí v Litoměřicích, kde zakotvily. Akce jim připomenula vorařskou tradici na Labi. Do Litoměřic se dřevo běžně plavívalo a z litoměřického kotviště putovaly ještě na počátku 20. století vory až do Hamburku. Na jednom z vorů nechybělo ohniště – rovněž původní prvek, který v minulosti sloužil zejména k osvětlení plavidla v noci

Pravá tesařina

Po vytažení vorů z řeky bylo nutné dřevo zbavit nečistot ostříkáním, s čímž pomohli dobrovolní hasiči. Pak kmeny putovaly do oploceného areálu na Mírovém náměstí, kde ještě týden vysychaly, než bylo možno začít s opracováním. „Protože jsme i tak pracovali s mokrým dřevem, tesali jsme vše s přidanou rezervou,” líčí Zdeněk Oravec. Díky přípravě jednotlivých prvků krovu na náměstí měli obyvatelé možnost na vlastní oči vidět tradiční metody opracování dřeva.

V současné době jsou otesané trámy uloženy v provětrávané hale, stejně jako dřevo ze čtyř vorů máčených v rybníce. Uskladněny budou asi rok a teprve po dokonalém vyschnutí dřeva dojde k vlastní opravě krovu. Předpokládaným termínem je druhá polovina roku 2020. Celý proces obnovy završí v roce 2021 kompletní výměna střešní krytiny. Příprava jednotlivých prvků krovu na náměstí s využitím tradičních metod opracování dřeva

Na celé akci se podílí i katedra historie a Centrum pro dokumentaci a digitalizaci kulturního dědictví Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Vše podpořil také Cech KPT ČR, jehož členové z regionů středočeského a jihočeského pomohli při stavbě tabulí a tesání.