Provádění obnovy pálených krytin na památkových objektech je náročná a složitá práce, vyžadující znalosti historie, zkušenosti a řemeslnou zručnost.
Pálená krytina se objevila na střechách již v dobách římského impéria, následně došlo k ústupu jejího používání, nastalo období šindelů, dřeva a jiných přírodních materiálů. Největší rozmach pálené krytiny pak nastal v našich zeměpisních šířkách po obnovení požárního řádu v roce 1782. Šindelová krytina byla tehdy nahrazena různými tvary tašek bobrovek a prejzů.
Rekonstrukce zastřešení Schönkirchovského paláce v Praze. Použité tašky: Malý Prejz, režný.
Krytí se provádělo bobrovkami, které se pokládaly zplna do malty a každá styčná spára byla podložena borovou loučí neboli špánkem. Tato krytina byla nejméně finančně náročná a většinou se používala na méně exponované, spíše podřadné stavby.Druhým způsobem bylo dvojité krytí bobrovek – korunové či šupinové. V Praze se tašky pokládaly vždy do malty. Toto krytí je označováno jako český způsob a v Praze bylo běžně používáno až do 90. let minulého století.
V minulosti se tašky, které tehdy nebyly dokonale hladké a rovné, vyráběly ručně. Spojovaly se proto nanesením malty na styčnou i ložnou část. Takový způsob krytí byl úplně těsný, takže zamezil vniknutí sazí, větru i sněhu. Nutná však byla pravidelná údržba střechy, a to po každé zimě, neboť malta se často drolila a vypadávala. Pokud tedy nebyla pravidelná údržba prováděna, docházelo často k destrukci celého střešního pláště. V současné době jsou tašky dokonale hladké a rovné, takže je s nimi možné krýt dvojitě na sucho. Výrobci krytiny k tomu vyrábí kompletní sortiment doplňků.
Při pokládce krytiny je nutné věnovat velkou péči detailům v hřebeni střechy, jejím nárožím, úžlabí i okapu, stejně tak i štítům, vikýřům a komínům. Položení těchto jednotlivých částí na památkových objektech se provádí do speciálních malt:
Hřeben a nároží se pokládají vždy zplna do malty. Tašky se musí v řezu přisekat, přištípat nebo přiřezat. Ve větším sklonu se ještě přibíjejí, šroubují či drátkují. Vykrývané úžlabí pak vyžaduje vždy pečlivé rozměření a provedení. Úžlabí odborně vykryté bobrovkou je trvanlivé a vzhledné. U nás je nejčastěji používané úžlabí navázané rovnoboké a nerovnoboké se šupinovým či korunovým krytím, se založením na dvě nebo tři bobrovky. Dále se používají překrývaná úžlabí. Nejvíce se však v současné době aplikují úžlabí plechová (od konce 18. století).
Přesazovaný štít se kryje s použitím dřevěného klínku, který nám okraj střechy mírně zvedne. U půlky bobrovky se provede takzvaný vodní zámek, který stahuje vodu od štítu, pokud výrobce půlku takto upravenou nevyrábí. Krytina přesahuje štít maximálně o 7 cm a je provedena zplna do malty.
Při pokrývání vikýřů typu »volské oko« se musí dodržet zásada, že šířka vikýře je přibližně pětkrát větší než výška čela. Rozdíl sklonu mezi vrcholovou linií vikýře a hlavní střechou nesmí být větší než 12°. Při pokládce se na každé straně vytratí několik tašek a proto musí být práce prováděna s největší pečlivostí.
Kostel svatého Jakuba Staršího v Jihlavě disponuje neobvyklým provedením střechy v několika barevných odstínech. Použity byly glazované bobrovky.
Kuželové střechy se pokrývají převážně dvojitým krytím na husté laťování (tzv. šupina) v pravidelné či nepravidelné vazbě. Každá taška se po přesném rozměření upravuje, přibíjí a pokládá do malty.
Úprava krytiny kolem komínů vyžaduje také velkou pozornost. Část za komínem se vykrývá jako trojúhelníkový vikýř s navázaným úžlabím. Krytina z boku komínů může být kryta jako navázané úžlabí na boční zdi. Další možný způsob je, že se za komínem vytvoří sedlo, aby voda odtékala. Sedlo je vyrobeno z plechu.
Na českých památkových objektech se často provádí krytí prejzovou krytinou. Nejvíce se používá v historické části Prahy, v některých památkově chráněných historických centrech (např. Český Krumlov, Tábor, Olomouc) či na sakrálních stavbách. Dodnes se zachovaly na střechách různé druhy prejzové krytiny od Slavíka z Hrochova Týnce, od Tomáška z Vysokého Mýta, z Červených Peček či z Bohunic. Prejzovou krytinu lze vyspravovat a překládat, třebaže se o tom dnes moc nemluví nebo ani neví. Prejzy od Slavíka, Tomáška a z Peček se snadno doplní prejzou vyráběnou firmou Tondach v Jirčanech. Bohunický prejz můžeme doplnit Pražským prejzem.
Prejzová krytina se pokládá vždy zplna do malty a lze s ní vykrýt mimo úžlabí prakticky vše, to je kužele, kopule, volská oka a různé tvary vikýřů. Na zdi, římsy, brány, kopule rotund se pokládá prejz zplna do malty a do maltového lože. Nekteré druhy Pražského prejzu lze za určitých podmínek položit i »na sucho«. Je však třeba říci, že pokládka prejzové krytiny je velmi náročná na řemeslnou zručnost a je třeba, aby tyto práce prováděl pokrývač, který má zkušenosti a praxi.
Pokládka pálené střešní krytiny na historických objektech v současné době v sobě sdružuje staré, zažité způsoby provádění s novodobými materiály tak, aby střecha zůstala podobna původnímu vzhledu a nenarušila charakter celé stavby.
