Reflexní izolace pracují se sálavou (zářivou) složkou prostupu tepla v tepelněizolační vzduchové mezeře, kde sálání – s výjimkou velmi tenkých mezer – převažuje nad vedením a prouděním tepla. Při správné tloušťce mezery a vysoké termoreflexi jejích okrajů snížíme prostup tepla na hodnoty převyšující běžně používané izolace na bázi EPS, PUR/PIR, minerální vlny atd.
Princip reflexních izolací se od běžných izolací liší, a proto je dobré mu porozumět. Reflexní izolace je totiž v zásadě tepelněizolační systém složený z jednoho nebo více nízkoemisních reflexních povrchů omezujících jednu nebo více vzduchových dutin. Jelikož se jedná o „systém”, tak nemůže vykazovat žádný druh tepelné vodivosti (λ) vztažený k samotné folii, ale pouze tepelný odpor (R) pro celek jako takový.
Další hrubou chybou je domněnka, že „větší část přenosu tepla se u vzduchových mezer realizuje vedením, a proto u nich nemá využití reflexní fólie v porovnání s běžnou izolací význam”. Tuto informaci bohužel šíří bez jakéhokoliv odůvodnění i někteří odborníci, a to i přes to, že norma vůbec neříká „že větší část přenosu tepla se realizuje vedením”. Ba naopak ukazuje, že sálání tepla má ve vzduchové mezeře o tloušťce běžné tepelné izolace velmi nápadnou až dominantní roli.
Reflexní izolace na stropě. Foto: Jiří Hejhálek
Podíl sálání na prostupu tepla vzduchovou mezerou
Co tedy předmětná norma ČSN EN ISO 6946 – Stavební prvky a stavební konstrukce – Tepelný odpor a součinitel prostupu tepla – Výpočtové metody říká? Vzali jsme si aktuální znění ze září 2020 a provedli několik výpočtů pro různé tloušťky vzduchových mezer a různé okrajové teploty. Hodnoty pro běžné emisivity povrchů ε1 = ε2 = 1 a okrajové teploty 0 °C respektive 5 °C ukazuje tabulka 1. V tabulce 2 je kalkulováno s reflexními okraji s ε1 = ε2 = 0,1.
Reflexní izolace ve vícevrstvé variantě. Foto: Jiří Hejhálek
Výsledky uvedené v tabulce 1 dokládají, že dle normy převažuje v mezerách ohraničených „běžným” nereflexním povrchem s tloušťkou 7 mm a více přestup tepla sáláním nad vedením a prouděním. Srovnání hodnot v tabulce 1 s hodnotami v tabulce 2 pak dává vliv reflexe na celkový výpočtem stanovený tepelný odpor jedné mezery. V případě vícevrstvých tepelných izolací lze vzít uvedený tepelný odpor jako dílčí pro každou dutinu zvlášť, celkovou hodnotu pak prezentuje součet.
Reflexní izolace v praxi
Pro reflexní izolaci, a především pro její vícevrstvou variantu, není problém realizovat systém reflexních povrchů (fólií) a dutin dosahující lepšího tepelného odporu, než pokud bychom stejný prostor vyplnili běžným fasádním polystyrenem s λ na úrovni 0,039 W/(mK). Pokud formálně z vypočteného R a tloušťky systému (vzduchové mezery a fólie) stanovíme λ, dostaneme se blízko úrovni 0,025 W/(mK). Výše uvedené – dle normy „spočítané” – hodnoty byly mnohokrát potvrzeny praktickým měřením.
Oboustranný reflexní izolační pás. Foto: Jiří Hejhálek
Zajímavostí je i to, že existují měření s „dopočítanou” λ pod úrovní 0,025 W/(mK). Pro jejich potvrzení/vyvrácení by však bylo potřeba dospět k stejným hodnotám opakovaně. Že se však nejedná o úplné „sci-fi”, dokazují měření součinitele tepelné vodivosti PIR izolací, které vychází na úrovni λ = 0,020 až 0,022 W/(mK). Tedy též níže, než lambda u nekonečně tenké vzduchové mezery.
Závěr
Hlavní problém je v tom, že reflexní tepelná izolace je poměrně složitý komplet sestávající ze souboru vzduchových mezer a mezi ně umístěných odrazivých fólií. Tepelněizolační chování tohoto souvrství potom logicky obsahuje mnoho proměnných – od kvality vstupních materiálů, přes technický návrh až po samotnou realizaci na stavbě.
Správně provedené reflexní souvrství však – jak dle normy, tak dle reálných měření – dovoluje rychle realizovat účinné zateplení, které nabízí „pasivní” standard už při tloušťce 30 cm. Toto souvrství může být navíc difuzně otevřené a nehrozí v něm kondenzace vodní páry.
