Může to znít téměř jako sci-fi, ale kanalizace a splachovací toalety nejsou výdobytkem moderní doby – doklady o prvních splachovacích záchodech pocházejí už z období let 2 600 až 1 500 před naším letopočtem (Kréta, západní Indie)
Kanalizační sítí, která by se téměř dala přirovnat k těm novodobým, disponovali už Řekové a Římané, údajně dokonce i civilizace na území Turecka kolem roku 750 př. n. l. Odpadní vodu ovšem sváděli nikoli do čističek, ale přímo do řek (což je sice nechutné, ale i v současné době se stane, že při přívalových deštích kanalizace všechnu vodu nepobere a přebytky se vylijí do nejbližší řeky).
První pokusy o vytvoření čističky vody pochází rovněž z Řecka – jak účinné ovšem bylo čištění vsakováním do propustné půdy, to je možná lepší nedomýšlet. Dnešní normy by toto řešení určitě neposvětily.
Odpadní voda ve středověku
O nakládání s odpadní vodou ve středověku se ví podstatně více. A rozhodně to nejsou libé informace. Co také čekat od společnosti, která v pozdější fázi dějin dospěla do stavu, kdy se šlechta honosila nákladnými, drahými, přezdobenými róbami, které ovšem byly příliš složité a časově náročné na oblékání, a tak dámy konaly potřebu přímo pod sebe – a služební za nimi běhali s lopatičkou a starali se o čistotu podlahy. Není divu, že neměly ženy dlouhou dobu právo volit, že?
Hrady sice již v raném středověku disponovaly suchými toaletami, které byly vyvedeny na hradby a za hradby hradu. Ve městech ovšem stoky protékaly přímo ulicemi a při deštích se vsakovaly do studní, odkud lidé opět vodu čerpali a pili. Obvyklé bylo i vylévání odpadní vody oknem přímo na ulici.
Přestože se například Karel IV. snažil o zlepšení situace po vzoru zahraničí (odtoková korýtka uprostřed dlážděných ulic), situace se začala měnit až po roce 1660, kdy byly konečně vybudovány klenuté stoky v příkopech původně určených k odvádění dešťové a odpadní vody do Vltavy.
Tyto příkopy vedly v místech dnešního Můstku podél Národní třídy a z Prašné brány podél Revoluční třídy. Netřeba asi říkat, že končily ve Vltavě. První skutečná stoka byla postavena v Klementinu a byla splachována vodou z místní kašny.
Kanalizace vznikala v Praze až na přelomu 18. – 19.století
Největší změny nastaly v 18. století – v roce 1787 byl schválen plán výstavby kanálů, stavba ovšem vázla, protože očekávala finanční příspěvek od majitelů objektů, kolem kterých kanalizace vedla. O dokončení první veřejné kanalizace se proto postaral až hrabě Chotek.
A byla to nemalá investice: výstavba stála zhruba milion zlatých, roční plat učitele v tehdejší době dělal pouze 130 zlatých. Začátkem 19. století tak v Praze vzniklo prvních téměř 45 km stok, které vodu odváděly 35 výpustěmi, jak jinak, do Vltavy. Tato kanalizace mj. znamenala, že po městě přestaly jezdit vozy s bečkami odpadní vody.
Tehdejších 44 km se nezdá být moc, ale stačilo to, aby se ve městě pročistil vzduch a omezily epidemie např. cholery. Zajímavostí je, že tehdejší systém stok bylo třeba pravidelně čistit – o to se staral pohodní, později vznikla přímo živnost průtočnická. Práce probíhaly v noci a vytěžený materiál byl odvážen do Nuslí, Vršovic a Záběhlic ke kompostování.
V roce 1810 se na naše území dostal rovněž „vodní záchod“ a později se začalo využívat i splachovací gravitační kanalizace.
Novodobý přístup
Počátkem 20. století Evropa již disponuje stokovým systémem ve většině velkých měst. V Praze rovněž začíná výstavba na tehdejší dobu revoluční čisticí stanice v Bubenči, která byla v provozu v letech 1906 až 1967 a nyní slouží jako muzeum.
V roce 1920 rovněž vzniká tlak na budování nových stok kvůli vytvoření Velké Prahy. To si vyžádalo řadu výpočtů ohledně stávající kanalizace a jejích kapacitních možností, když se čistírna v Bubenči ukázala jako nedostatečná. Přese všechny návrhy na výstavbu nové čistírny byla v roce 1927 provedena modernizace Bubenče s cílem navýšení kapacity. Z období kolem roku 1920 rovněž pochází celá řada vejčitých profilů pražských kanalizací – jak bylo možné se přesvědčit například při rekonstrukci kanalizace v ulici Řásnovka.
