Dnešní myšlení o změně klimatu říká, že skleníkové plyny, hlavně oxid uhličitý, přímo a až kriticky oteplují planetu. Ukažme si, že skleníkové plyny oteplují planetu podobně jako dusík a kyslík, avšak úměrně k jejich zastoupení v atmosféře, což je 0,4 promile pro oxid uhličitý. Zbytek, tedy 99,6 promile skleníkového efektu, realizují většinové atmosférické plyny dusík, kyslík a vodní pára.

Příroda měří své globální cykly nikoliv na dny a roky, ale na stovky, ne-li tisíce let. Wikipedické malůvky o globálním oteplování přitom zabíhají sotva 150 let do minulosti, systematická agenda kolem tohoto „problému“ vznikla až kolem roku 1960.

Lidské poznávání klimatu má více podob. Rozeznáváme přístup vědecký a nevědecký, které lidé někdy zaměňují s pojmy pravdivý (objektivní) a nepravdivý. Když jsou ale vědci odměňováni za „objev“ a uveřejnění nepodložených dat a závěrů, na jejichž základě vznikají chybná rozhodnutí, nejde o vědu, ale o podvod. To se bohužel týká i agendy kolem globálního oteplování.

Globální oteplování

Tento pojem souvisí s tím, že sluncem ohřátý zemský povrch vyzařuje k nebi tepelné záření, jehož část absorbují skleníkové plyny v ovzduší. Část Zemí vyzařovaného tepla tak neskončí ve Vesmíru, ale zůstane v atmosféře, nebo se dokonce vrátí na zemský povrch, kde tak vzroste teplota.

Existuje obava, že když se v ovzduší trvale „hromadí“ skleníkový plyn oxid uhličitý CO2, který byl dříve „bezpečně“ zakonzervován jako uhlí či ropa hluboko pod zemí, může se Země a její atmosféra nepříjemně oteplit. A sice až tak, že roztají ledovce a hladina oceánů významně vzroste. Pisatelé Wikipedie (rok 2020) dokonce předpovídají navýšení hladiny moří o 100 i více metrů.

Zemská teplota bez atmosféry

Už v 19. století bylo jasné, že by Země bez atmosféry byla chladnější, než je ve skutečnosti.

Wikipedie: „Existenci skleníkového efektu předpověděl roku 1824 francouzský fyzik a matematik Joseph Fourier, kterého později podpořil Claude Pouillet a irský experimentální fyzik John Tyndall. Účinek skleníkového efektu byl vyčíslen v roce 1896 švédským vědcem Svantem Arrheniem. Závěry jejich bádání jsou: průměrná povrchová teplota na Zemi bez atmosféry by byla o 33 °C nižší, než je aktuální průměrná teplota povrchu Země. Byla by tak na úrovni -19 °C, místo dnešních a skutečných +14 °C.“

Tento popis je realistický, a sice proto, že nejmenuje žádný konkrétní „oteplovací“ plyn v atmosféře. Dnešní vědci by se od citovaných osobností mohli učit.

Teplota Země s atmosférou

Ptejme se, jaká by byla průměrná teplota na Zemi s atmosférou bez skleníkových plynů. To představuje stav, kdy veškeré tepelné záření od Země nerušeně ulétne rovnou do Vesmíru.

Zasvěcenější pohled ale ukáže, že to je fyzikálně vyloučené. Tepelné záření zemského povrchu vždy intenzivně koliduje s atmosférou, a to nejen s jejími skleníkovými plyny H2O a CO2 (vodní pára, oxid uhličitý), ale také a hlavně s výrazně dominantními a „neskleníkovými“ molekulami N2 a O2 (dusík, kyslík). Popišme si to podrobněji:

1) Když zemský tepelný foton koliduje s neskleníkovou vzdušnou molekulou (hlavně N2 a O2), odrazí se od ní obecně do všech směrů, ale zachová si energii. Výsledkem těchto pružných srážek je, že asi polovina všech tepelných fotonů, které zemský povrch vyzáří, skončí nakonec jako energetický (tj. tepelný) zisk zpět na zemském povrchu. Zbytek skončí ve Vesmíru. Jinak řečeno, atmosféra (se skleníkovými plyny i bez nich) se vůči zemskému tepelnému záření chová jako zrcadlo: odrazí ho, ale nereaguje s ním.

2) Když tentýž foton koliduje se skleníkovou molekulou (CO2 a vodní pára), i od té se často pružně odrazí jako v bodě 1) se všemi už popsanými důsledky. Může být ale také touto molekulou pohlcen a excitovat ji (vybudit) do vyššího energetického stavu. Ten je nestálý, molekula brzy „spadne“ do základního stavu a pohlcený foton vrátí (vyzáří). Fyzikové tomu někdy říkají „nepružný odraz“; jde o to, že i tento nepružně generovaný foton si to s téměř poloviční pravděpodobností namíří k Zemi a s mírně nadpoloviční do Vesmíru. Výsledek je z pohledu energie stejný, jako v bodě 1).

Shrneme-li to, tepelné záření je na každý pád takřka bez šance přímo a nerušeně ulétnout od zemského povrchu až do Kosmu. V cestě mu stojí nejen stopové skleníkové plyny a vodní pára, ale zejména dusík N2 a kyslík O2.

Prostorové tepelné záření

Jiná a zásadní vada na kráse „oteplovacích hypotéz“ je, že tepelný foton, který opustí zemský povrch, „neletí“ vzhůru k nebi sám. Prostor mezi Zemí a Vesmírem není prázdný, nýbrž je systémově vyplněn fotonovým polem, jehož ustálené složení a energetická hustota závisí jen na místní teplotě (viz zákony Planckův a Stefanův-Boltzmannův).

Tepelné záření ve výšce 100 metrů nad zemí je tak už jiné (chladnější), než tepelné záření v blízkosti z povrchu. Chladné záření, které „odráží“ skleníkový plyn v atmosféře, tak nelze považovat za odraz záření, které sálá vzhůru zemský povrch! „Odráženo“ je většinou mnohem chladnější záření. Dodejme, že atmosféra je dynamický, čili neustálený systém, který ale vždy míří k ustálené situaci.

Závěr

Příroda nepracuje tak, aby o její teplotní stabilitě a nastavení rozhodoval stopový skleníkový plyn, který je v atmosféře zastoupen objemovým podílem 0,04 %. Skleníkový plyn nemůže reálně řídit teplotu atmosféry ani zemského povrchu. Navíc tepelné záření od zemského povrchu nesálá rovnou do kosmu, jsouc rušeno skleníkovým plynem. Každá vrstva atmosféry je beze zbytku zaplněna tepelným zářením, které odpovídá místní teplotě. Teplejší záření vystupující z povrchu Země se sem prostě nevejde a chladnější záření shůry ho nemá jak obohatit.

A nejdůležitější je, že teplosměnného procesu v atmosféře mezi Zemí a nebem se neúčastní jen stopový skleníkový plyn, ale celá atmosféra včetně kyslíku a dusíku. Zploštit tuto úlohu jen na roli skleníkového plynu je zoufalým nepochopením sálavé podstaty tohoto termodynamického problému.